Soudní odvolání - marné volání

Kauza 16 C 1/97, Krajský soud v Hradci Králové, samosoudkyně JUDr. Věra Adámková          S udělenou pětitisícovou pokutou jsme opustili prvoinstanční soud, a budeme sledovat dění u Vrchního soudu v Praze, jenž byl soudem odvolacím. Uvidíme, jak ten se zachová, jak se při jednání o stížnosti, kterou převzala samosoudkyně k rozhodnutí sama o sobě, projeví.  Verdikt odvolacího soudu měl tu moc, učinit rozhodnutí pravomocným.

          Jak to dopadlo, na čí stranu se senát vrchního soudu postavil, do jaké míry se vyplnily naděje žalobce, že odvolací senát se vymaní z vlivu samosoudkyně prvostupňového, to dokládá rozhodnutí  druhé instance s datem 30.11.1998:

          „Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje ve znění, že pořádková pokuta je splatná do 15 dnů od právní moci usnesení.“

          Žalobce v první chvíli s nadějí postrádal výslovné potvrzení usnesení  o uložení pokuty. Připomeňme si znění výroku  prvoinstančního soudu: „Žalobci se ukládá pořádková pokuta 5 000,-- Kč, kterou je povinen zaplatit do 15 dnů od doručení tohoto usnesení České republice na účet Krajského soudu v Hradci Králové.“ Pro žalobce z toho vyplývalo, že odvolací soud mlčel k rozhodnutí  krajského soudu o uložení pokuty, načež stvrdil půlměsíční lhůtu k její úhradě.  Marné ale byly naděje, že se z toho pro žalobce vyvrbí něco příznivého.  Nic takového, pražský vrchní soud se takto přičinil o vymožení peněz na žalobci. Bylo pravomocně rozhodnuto,  že žalobce o pět tisíc  (protiprávně) přijde a stát tutéž částku (protiprávně) získá. Tak žalobce vnímal působení soudců, a byl přesvědčený, že se právníci proti němu dopustili protiprávnosti.

          (Poznámka: Nedivím se, že se vracíte ke znění usnesení. Když si ho pozorně přečtete, zjistíte, že odvolací soud fungoval jako stvrzovatel patnáctidenní lhůty, O potvrzení prvoinstančního rozhodnutí o pořádkové pokutě ani zmínka. Což by znamenalo, že rozhodnutí samosoudkyně o uložení pokuty  nebylo odvolacím soudem potvrzeno. Jenže jak známo, „dva právníci mají tři právní názory“. Takže nic využitelné žalobcem.)

          Nelze pominout, z čeho odvolací soud při rozhodování vycházel. To se dozvídáme z odůvodnění usnesení: „Důvodem uložení pořádkové pokuty podle ustanovení § 53 odst. 1 o. s. ř.  bylo hrubě urážlivé podání žalobce, které došlo soudu 24. 10. 1997.“ Vrchní soud v Praze takto kázal bludy. Nejspíš byla použita  tak zvaná  palcová metoda – právníci si údaj vycucali z palce. Tvrzení bylo hrubě nepravdivé.  Skutečnost byla taková, že toho dne byla ke krajskému soudu doručena stížnost předsedovi soudu, na níž se občanský soudní řád nevztahoval.

To museli právníci druhé instance vědět. Lze říci, že samosoudkyně získala soudce odvolacího senátu na svou stranu, dostala svým jednáním další právníky do protiprávní situace.

          Nešlo o dohady, stačilo, aby si odvolací senát zjistil, jaké listiny byly v uvedený den u Krajského soudu v  Hradci Králové nově evidenčně podchyceny. Hrubě urážlivé podání ke kauze  16 C 1/97 mezi nimi nebylo – zato byl doručen dopis, určený podle adresy i podle obsahu předsedovi soudu. Víme,  že to byla  žalobcova stížnost na samosoudkyni. Takže při tomto postupu by odvolacímu senátu bylo nad jakoukoliv pochybnost jasné, že když hrubě urážlivé podání neexistovalo, nemohlo být cosi fiktivního důvodem k rozhodnutí podle uvedeného paragrafu občanského soudního řádu. 

          Odvolací soud  se nechal naočkovat  soudem prvního stupně a neučinil nic pro spravedlnost. Nutně vytane na mysli: Proč tak odvolací soud jednal?  Řeklo by se, že soudci druhé instance  vše od prvoinstančního soudu spolykali i s navijákem. Přitom jim při čtení usnesení prvního stupně nemohlo ujít, že  podepsána je samosoudkyně, takže šlo o její nepřípustné rozhodnutí,  navíc s udělením pokuty. Což však jako kdyby soudcům vrchního soudu nevadilo, patřičně nezakročili. Ponechali samosoudkyni volné pole působnosti k pomstě.

          O přístupu odvolacího senátu vypovídají i další pasáže odůvodnění usnesení:  „V  dané věci se žalobce domáhal ochrany osobnosti. Je tedy účastníkem řízení, který má práva a povinnosti vyplývající z ustanovení občanského soudního řádu, který upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení. Jako účastník může poukazovat na nesprávný postup soudu, může formou řádných nebo mimořádných opravných prostředků napadat rozhodnutí soudu, s nimiž nesouhlasí (…) Podání žalobce ze dne 23.10.1997 je i podle názoru odvolacího soudu hrubě urážlivé vůči soudu (…) odůvodňují shora uvedené hrubě urážlivé výroky postup podle ustanovení § 53 odst.1 o. s. ř.“ „Poněvadž výše uložené pokuty je přiměřená, odvolací soud napadené usnesení jako správné podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil ve znění, že pořádková pokuta je splatná do 15 dnů od právní moci usnesení.“ „Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.“

          Nelze se nepozastavit nad podivným stanoviskem, podle něhož by žalobce při civilním řízení  nemohl podat stížnost podle zákona o soudech a soudcích, byl by jakožto účastník občanskoprávního řízení omezen na řádné a mimořádné opravné prostředky.

          Nepřehlédnutelné rovněž bylo, že co se nad jakoukoliv pochybnost týkalo jakožto stížnost výslovně samosoudkyně, to bylo účelově zkresleně  vydáváno za cílené na krajský soud.  Z toho vyplývalo, že předchozí pasáž odůvodnění usnesení neměla  v tomto soudním dokumentu místo, protože nemělo jít o řízení podle občanského soudního řádu, ale měla být šetřena stížnost. A vlastně nemělo vůbec jít o usnesení na základě občanského soudního řádu.  Jde o názornou  ukázku, jakých manipulací se lze u soudu dopustit.

          Když se nehodila stížnost, ale bylo třeba podání k věci, stížnost se za procesní podání vydávala, tedy šlo o falzum, o podvodné dílo právníků.

          Pozornost si také zaslouží, jak se odvolací soud v odůvodnění usnesení zabýval žalobcem vznesenou námitkou podjatosti soudkyně.  Senát vycházel z jejího vyjádření, že  „k věci, k účastníkům ani k zástupci žalobce nemá žádný vztah. Na výsledku řízení, které se snaží vést nestranně jako kterékoliv jiné, nemá žádný osobní zájem.“ Což vedlo odvolací soud k uzavření, „že nejsou žádné okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit pochybnost o nepodjatosti jmenované soudkyně.“ A tak námitka podjatosti „nebyla shledána důvodnou“. Otřepané fráze zafungovaly. Pro samosoudkyni to byl úspěch, zůstala ve hře, nebyla vyloučena z rozhodování sama o sobě.

          Nemohly ale nevyvstat otázky: Když samosoudkyně při jednání  libovolně odnímala žalobci slovo,  když  se na něj utrhovala, když postupovala protiprávně, aby se  mohla žalobci pomstít za stížnost, to nebyly projevy podjatosti? Čím bylo rozhodování sama  o sobě? Neznamenalo to, že nejméně dva soudci odvolacího senátu schvalovali  arogantní výpady samosoudkyně vůči žalobci, které nebyly jen projevem špatné nálady – jaké měly pozadí?  Jak mohl Vrchní soud v Praze  nedbat, že samosoudkyně manipulovala s dopisem, o němž věděla, že podle adresy i obsahu jde o stížnost?  Bylo protizákonné usnesení o pokutě projevem nepodjatosti či podjatosti?

          K tomu na dokreslení: Samosoudkyně do protokolu o jednání  uváděla o žalovaných devětkrát pan ten a ten, v případě žalobce toto označení nepoužila ani jedinkrát. 

          Vrátíme se k výroku. Je nepochybné, že odvolací senát schválil  udělení pokuty za to, že si žalobce na soudkyni stěžoval, jen se právníci ve výroku výslovně nevyjádřili. Odvolací soud nestvrdil prvoinstančnímu udělení pokuty; potvrdil však povinnost pokutu zaplatit. Což bylo „prašť jako uhoď.“ Vytane na mysl i toto:  Co když  se právníkům odvolacího senátu nechtělo  soudu prvního stupně stvrdit potrestání žalobce soudkyní, protože se jim jevilo jako pochybné? Podle principu předvídatelnosti se od odvolacího soudu očekávalo pro žalobce  jednoznačně pozitivní stanovisko, zcela  příznivé  rozhodnutí. Ale  toho se mu nedostalo. 

           Také se vtírá otázka, zda bylo přípustné, aby odvolací senát nevzal na vědomí – a nevyjádřil to v usnesení – že šlo o nepřijatelnou manipulaci s dopisem určeným předsedovi krajského soudu, na čemž měl tento soudce a státní úředník podíl – otevření zásilky a čtení tohoto dopisu k tomu  neoprávněnou samosoudkyní se jeví jako porušení listovního tajemství.   

        Jak vidno, těch nejasností bylo více. Právníci poskytli samosoudkyni volné pole působnosti k pomstění se.

           Z usnesení se dalo také vyčíst poučení: „Tím není dotčena možnost postupu podle ustanovení § 53 odst. 2 o. s. ř. podle něhož uloženou pořádkovou pokutu může předseda senátu dodatečně, a to i po skončení řízení, prominout, jestliže to odůvodňuje pozdější chování toho, jemuž byla uložena.“ Takto mohla samosoudkyně z toho, v čem se namočila, snadno a rychle vycouvat brzy po tom, co se s pokutou vytasila. Této možnosti však nevyužila a zatvrzele trvala na pokutě.          Berme na vědomí, že nešlo o pořádkovou pokutu za soudu přiřčené údajné hrubě urážlivé podání, ale šlo o pokutu za stížnost, kterou však  žádný právní předpis nezná. Je to jaksi postavené na hlavu: pokutu lze napařit za hrubě urážlivé podání podle o. s. ř. Jenže ono šlo o stížnost podle zákona o soudech a soudcích, bez možnosti pokuty. Jsou však právníci, kteří si dovedou poradit. K nim patřila samosoudkyně, kterou  opanovala zášť a pomstichtivost. To dostatečně výmluvně svědčilo o podjatosti. Což soudcům odvolacího senátu ušlo (nechce se věřit), nebo toho nedbali.

          Při odvolacím řízení vyšlo také najevo, že se nikdo z představitelů státní správy z vlastní iniciativy nezabýval tím, že předseda krajského soudu nešetřil v zákonné lhůtě písemnou stížnost, která mu byla adresována. Nic mu nebránilo ve zvoleném postupu, nikdo nezasáhl k nápravě.  A když předseda šel (zdánlivě) do sebe, reagoval písemně na stížnost i na další přípisy žalobce tak, že jednání samosoudkyně vysvětloval a ospravedlňoval po svém.  Podle něj vše bylo v pořádku.  Svou nečinnost zdůvodňoval tím, že jde o rozhodovací činnost soudu, takže „vzhledem k ústavnímu principu soudcovské nezávislosti zasahovat  nesmím.“ Vyvlékl se tak ze své povinnosti šetřit stížnost. I to nasvědčovalo, že vydávání stížnosti za procesní podání ve věci bylo účelové. Další zjištění: Při odvolacím řízení se nikdo kompetentní  nepozastavil nad tím, že předseda prvoinstančního soudu se nezabýval tím, že samosoudkyně zfalšovala stížnost v režimu zákona o soudech a soudcích na procesní podání v rámci řízení podle občanského soudního řádu. Nezabýval se tím ani senát při řízení o odvolání.

Vytvořený stav se založením dopisu do původního spisu umožňoval potrestat žalobce pokutou a znemožňoval napadat rozhodovací činnost soudu, tedy samosoudkyně. Ta dosáhla svého – její usnesení o pokutování žalobce   se

zásluhou odvolacího soudu stalo pravomocným (i když – jak víme – odvolací senát usnesení první instance o pokutě výslovně nepotvrdil).

          Žalobce si byl vědom, že přetrvává fakt, že samosoudkyně zfalšovala stížnost v hrubě urážlivé podání a že toho zneužila k uložení neoprávněné pokuty. K nápravě nebylo hnuto prstem, a nebyla naděje, že by pro spravedlnost bylo něco učiněno. Takže byl neúspěšně vyčerpán základní postup podle práva na obracení se na soud. Žalobce si přiznal, že prohrál. Na přesilu protřelých právníků  neměl.  Ale připustil, že by to mohla být jen neúspěšná bitva, ne válka. Rozhodl se, že využije všechno, co mu právní řád nabízí.  Aby načerpal chybějící vědomosti, začetl se i do Listiny základních práv a svobod jakožto součásti naší Ústavy. Článek 2 ho poučil, že každý může činit, co není zákonem zakázáno  (což znamená, že si mohl stěžovat), z článku 3 se dozvěděl, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod  (on však byl pokutován za to, že si v souladu se zákonem stěžoval). Přitom podle článku 36 se každý může domáhat  stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu (domáhal se toho podle zákona u předsedy příslušného krajského soudu jakožto představitele krajské státní soudní správy, která není orgánem soudní moci, ale moci výkonné, takže nemůže být trestán podle občanského soudného řádu).

           Žalobce se proto rozhodl, že bude hledal zastání u Ústavního soudu ČR. Ten 10.4.2000 rozhodl nálezem, jímž napadl jak usnesení Vrchního soudu v Praze, tak usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. Z odůvodnění nálezu lze vyčíst, že „z pohledu Ústavního soudu však nelze akceptovat postup, aby podání zjevně určené správě soudu rozhodoval  ten, na jehož postup si stěžovatel (…) stěžoval.“ Dál je uvedeno: „za hrubě urážlivé podání, za něž je možno uložit pořádkovou pokutu (…)  je možno považovat jen takové podání, které je určeno soudu danou věc projednávajícímu, tak tomu však v posuzovaném případě, jak shora uvedeno, nebylo.“ Načež v dalším odstavci stojí: „dospěl Ústavní soud (…) k závěru, že soud napadeným usnesením překročil meze své pravomoci, když sám posuzoval obsah podání, jehož řešení zákon svěřuje do kompetence správy soudu, v důsledku čehož došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Z těchto důvodů bylo proto napadené usnesení Vrchního soudu v Praze podle  § 82 odst. 1, odst. 3 písm a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,  zrušeno a zároveň z důvodu procesní ekonomie i usnesení soudu 1. stupně.“ 

          Tak vyšlo najevo, že obecné soudy porušily víc než zákony, tedy  Ústavu České republiky. Jejich zúčastnění právníci  zneužili svou pravomoc k poškození  žalobce a osobovali si oprávnění, která neměli. Když vyjdeme z nálezu ústavních soudců, vydávání stížnosti za podání k věci, dále uložení a vymáhání pokuty bylo nepřípustné, a tudíž v rozporu se zákony a s Ústavou. Žalobce byl obětí justiční zvůle a protiprávního jednání právníků jak prvoinstančního, tak odvolacího soudu. 

          Zásadní zvrat v řízení o pokutě vytěsnil  dosavadní pocit naprosté beznaděje, zmírnil působení stresu a vyvolal u žalobce uvědomění si, že nejsou jenom právníci obecných soudů, kteří se zpronevěřili  svému poslání, ale že občan má šanci získat  zastání u důsledně spravedlivého Ústavního soudu České republiky.

          Pro všechny jsou  tytéž  zákony, ale není právník jako právník. 

          Další zkušenost: Zatímco s uložením pokuty si samosoudkyně pospíšila – protiprávním usnesením rozhodla za dvě desítky dnů – příkaz k vrácení 5 000 Kč byl datován 2.3.2001, přičemž nález Ústavního soudu byl už ze dne 10.4.2000. Což znamená, že takřka rok trvalo, než  žalobce dostal zpátky obnos, který byl na něm neoprávněně soudně vynucen. Šlo o protizákonné jednání, které lze považovat za okradení žalobce státem. Takže by nemělo jít pouze o vrácení částky, která byla na žalobci pohrůžkou exekucí vymožena, ale oběti justiční zvůle mělo být navíc  poskytnuto patřičné zadostiučinění. Měla by to být vydatná peněžní částka. I za to, že žalobce byl navíc křivě nařčen, že samosoudkyni v jednací síni ohrožoval „malou černou krabičkou“, že u ní vyvolal obavy z ohrožení na zdraví či životě, což byl výmysl, a že byl vydáván za původce hrubě urážlivého podání. Pokutování soudem pro něj bylo ostudou – tato silně se ho dotýkající pohana nebyla uchována pouze v jednací síni soudu.

          Žalobce se  nedomohl ani odškodnění za ztrátu při vynuceném  problematickém získávání peněz na protizákonnou pokutu, a nedočkal se ani zadostiučinění za nehmotnou újmu, za prodělané psychické trauma. Prostě: o korunách si mohl nechat pouze zdát.  Kladem bylo jedině to, že pro něj byla  přínosná nově  získaná  zkušenost, jak to také u soudů chodí. Že  se ukázalo, čeho jsou někteří právníci v talárech schopni, a že to mají umožněno.

          Když přibývaly roky vlekoucího se  původního soudního řízení o ochranu osobnosti, na čemž měly závažný podíl také průtahy v důsledku tahanic kolem samosoudkyně, obrátil se žalobce na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku se stížností pro nepřiměřenou délku řízení. Evropská úmluva o lidských právech zaručuje každému právo na to, „aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem.“  Soudní dvůr vycházel z toho, že soudní řízení se u českých soudů celkově protáhlo na šest roků, pět měsíců a 25 dnů. Načež došlo ke schválení  uzavřeného smíru, jenž byl žalobci v rámci řízení ve Štrasburku o jeho stížnosti nabídnut. 

          Takže díky Evropskému soudu pro lidská práva byla 4.10.2005 učiněna definitivní tečka za zdlouhavým soudním řízením s porušením Úmluvy, Ústavy a zákonů, na čemž se především podíleli právníci Krajského soudu v Hradci Králové, ale také Vrchního soudu v Praze. Stát musel sáhnout do pokladny, zatímco  zúčastněné soudce to nestálo ani korunu a ani jinak nebyli postiženi.

          Jelikož při zdlouhavém řízení by se pomluvy spíš oživovaly a šířily i po letech, žalobce vzal žalobu zpět. Za což byl v podstatě  potrestán tím, že musel zaplatit žalovanému S. M. náhradu za jízdy k soudu autem a uhradit údajnou ztrátu při podnikání. Tento požadavek jmenovaný uplatnil a téměř 2 000 Kč mu byly soudem přiznány, i když se k soudu jezdilo vícekrát v důsledku neúčasti žalovaného O. H. Pak došlo ze strany ESLP ve Štrasburku k ocenění poškození žalobce zdlouhavým řízením čtyřmi tisíci eur.  Ministerstvo spravedlnosti ČR tuto částku přepočítalo na koruny...     

           I když toho měli vpředu uvádění soudci – v čele se samosoudkyní –  na svědomí víc než dost, nejevila se naděje, že vůči nim dojde k citelným zákrokům.  Jak bídně lze dopadnout při stížnosti na chování soudců, to si už žalobce ozkoušel na vlastní nervy. Byl toho mínění, že nejspíš není šance ani pokud jde o kárné žaloby. Působí soudcovská kolegialita. Proto se žalobce spoléhal, že by mohl vzbudit pozornost u orgánů činných v trestním řízení.

          Stojí za to se na kauzu podívat z tohoto úhlu pohledu: Žalobce podal na samosoudkyni Krajského soudu v Hradci Králové  trestní oznámení, že ho v soudním dokumentu křivě nařkla, že ji při výkonu soudcovské funkce zastrašoval „malou černou krabičkou“,  takže se cítila jeho jednáním ohrožená,  dále ho vydávala  za hospodského násilníka. Šlo o křivé obvinění. Oznámení Policii ČR z 3.5.1999 dále uvádělo, že se samosoudkyně seznámila se stížností, která byla určená předsedovi soudu, neoprávněně s ní manipulovala bez evidence, porušila listovní tajemství, dopustila se zneužití pravomoci úřední osoby a pokutovala žalobce za to, že si na ni stěžoval.

          Výsledek nulový. Policejní inspektor npor. L. J. (iniciály uvedl autor) v odůvodnění usnesení o odložení oznámení zaznamenal, že „Pan JUDr. Nypl CSc. uvedl, že (…) dal pokyn k založení (…) do občanskoprávního spisu 16 C 1/97. Stalo se tak v souladu s vnitřním a kancelářským řádem pro soudy. Uvedl, že se nedopustil žádného trestného činu a k věci ani k účastníkům nemá žádné vazby.“ Samosoudkyně podle odůvodnění usnesení  P ČR uvedla, že dopis byl založen do spisu 16 C 1/97 a proto se s ním musela seznámit. Dál bylo mimo jiné uvedeno, že oprávněnost stížnosti posuzoval Vrchní soud v Praze a odvolání zamítl a pokutu potvrdil.

          Policejní usnesení pak uvádělo, že  „provedeným šetřením nebyly zjištěny okolnosti,“ které by svědčily o tom, že jmenovaní „vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, překročili svou pravomoc nebo nesplnili povinnost vyplývající z jejich pravomoci v úmyslu jako veřejný činitel způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.“  

          Ve stejném duchu a se stejným nulovým výsledkem skončilo obrácení se žalobce na královéhradecké okresní státní zastupitelství.

          Po nálezu Ústavního soudu vyšlo najevo, jak měly orgány činné v trestním řízení přistupovat k šetření. Zjistily by, že žádný řád nepřipouští vydávání stížnosti za součást procesního spisu a že bylo protizákonné umožnění samosoudkyni potrestat žalobce za to, že si na ni stěžoval. Policisté  by objasnili, že samosoudkyně při zjištění, že jde o stížnost, neoprávněně dál s dopisem nakládala a protizákonně  udělila pokutu, čímž žalobci způsobila škodu. Policisté měli řádným šetřením zjistit, že usnesení o pokutě bylo nezákonné, jak k tomu uvedl svůj názor Ústavní soud.  Tento soud prokázal, že předchozí postupy obecných soudů byly protiústavní a nezákonné. Orgány činné v trestním řízení se měly oprostit od papouškování po soudních osobách.

          Vyjmenujme si, co měla zjistit a z čeho měla vycházet P ČR a co nemělo ujít OSZ: Došlo k porušení listovního tajemství seznámením se samosoudkyně s obsahem zásilky, která byla stížností; předseda krajského soudu zneužil pravomoc úřední osoby uložením samosoudkyni, aby založila stížnost do spisu, tedy ovlivnil vydávání stížnosti za procesní podání a podnítil či umožnil, aby se samosoudkyně takto listinou zabývala a mohla se žalobci pomstít za stížnost; předseda soudu zasáhl do nezávislosti samosoudkyně, která zjistila, že jde o stížnost, načež se podvolila předsedovi a založila stížnost jakožto podání do spisu ve věci; samosoudkyně zneužila své postavení k manipulaci s dopisem  a k protizákonnému udělení pokuty, která byla na žalobci vymožena tím, že mu bylo vyhrožováno protiprávní exekucí.

          Tím došlo k porušení Ústavy ČR, zákona o soudech a soudcích, občanského soudního řádu, trestního zákona. Důkazy byly výmluvné a nezpochybnitelné. Šlo o působení tak, aby na žalobce dopadla pomsta samosoudkyně za to, že si na ni  stěžoval. Veřejní činitelé působili tak, aby žalobci způsobili škodu – předseda soudu z toho důvodu nesplnil svou povinnost, jíž bylo  šetření stížnosti, samosoudkyně nesplnila svou povinnost, jíž mělo být trvání na tom, že nejde o procesní podání, a nesplnila povinnost naložit s dopisem jako se stížností, a nenaložit s ním jako s procesním podáním ve věci. Samosoudkyně křivě obvinila žalobce, že ji ohrožoval „malou černou krabičkou“, že tímto způsobem vyvolal u ni pocit ohrožení, který cítí v současnosti soudci v soudních síních. Při jednání soudu vydávala samosoudkyně žalobce za hospodského výtržníka. Přístup soudních osob vůči žalobci  a udělení pořádkové pokuty s nařčením o hrubě urážlivém podání se dotýkal jeho cti.

          Zapřáhnout orgány, jež by měly být činné v trestním řízení, do úsilí o nápravu  některých neřádných právníků však nebylo snadnou záležitostí. V usnesení Obvodního oddělení Policie České republiky v Hradci Králové s datem 5.8.1999 se uvádělo  zaklínadlo: „ S ohledem na to, že v průběhu šetření nebyly zjištěny okolnosti, které by svědčily o naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele či jiného trestného činu ani přestupku, rozhodl jsem se provést odložení věci ve smyslu § 150 odst. 1 tr. ř. (…) Policejní inspektor npor. L. J.“ (iniciály použil autor). Kdo zavinil, že policisté neobjasnili, co protiústavního a protizákonného zjistili ústavní soudci?

          S odkazem na uvedené rozhodnutí rozhodlo Okresní státní zastupitelství v Hradci Králové usnesením s datem 26.10.1999 o zamítnutí stížnosti proti policejnímu rozhodnutí. To proto, že  údajně nedošlo ke zneužití pravomoci veřejného činitele. Podepsáno Okresním státním zástupcem – z pověření JUDr. M. H. (iniciálky opět autor).

          Pisatel není právníkem, takže jen zaznamenává dění, dokumentuje jednání soudních i dalších zúčastněných osob, naznačuje, co on považuje za křiváctví a  porušování právních předpisů. Podle jeho mínění orgány činné v trestním řízení opomíjely, že samosoudkyně a předseda krajského soudu se dopustili protizákonného a protiústavního jednání zneužití pravomoci úřední osoby, protože nepřípustně nakládali se stížností, s níž manipulovali tak, že ji zfalšovali a vydávali za procesní hrubě urážlivé podání. To bylo učiněno proto, aby se  samosoudkyně sama zabývala stížností o sobě a pomstila se žalobci za stížnost postižením ho pořádkovou pokutou v částce 5 000 Kč. Uvedení tak dosáhli cíleného potrestání žalobce jeho poškozením v této částce, přičemž mu škoda narostla tím, že při pohrůžce exekucí musel opatřit peníze nevýhodným prodejem fototechniky a přišel o příjmy, které by dosáhl při použití uvedených fotopřístrojů. Při takovém postupu jmenovaných prodělával žalobce psychické trauma, byl vystaven stresu a tím útoku  na zdraví. Tato jednání se dotýkala žalobcovy cti a pověsti.  

          Orgány činné v trestním řízení nevycházely z toho,  že Ústavní soud ČR zrušil usnesení obou obecných soudů, takže vše působící proti žalobci a vyvolávající jeho škodu bylo protiprávní od počátku. Co Ústavní soud shledal jako protiústavní, to bylo nezákonné už od doručení stížnosti.

          Tak jsme absolvovali seznámení, jak to u soudu také chodí. Jde o ukázku a varování, co vás může takového či něčeho na ten způsob u soudu potkat.